BirdwatchingZájezdy se zaměřením na pozorování ptactva

vytvořeno: 28.4.2016, před 2 roky

Další den nás probudilo hřejivé karibské slunce. Ranní výprava za aratingama dopadla stejně jako předešlého dne, opět nikdo nic nevyfotil. Aratingy ihned po rozednění začaly křičet a odletěly do vnitrozemí. V okolí jsme poté objevili záchrannou stanici, kde chovali především sovy, dravce a opice. Takových stanic jsme později viděli mnoho. Všechny čekají na sponzory pro své ideály. Po snídani jsme opustili Puerto Limón a vyrazili směrem na sever. Poblíž bažin jsme zahlédli u cesty zvláštní želvu, zastavili jsme a vrátili jsme se k ní. Byla to obrovská kajmanka supí, která se patrně vydala hledat nové loviště. Vzal jsem si ji do rukou a chtěl přenést do bažiny, ale po několika výpadech její obrovské a silné tlamy jsem toho raději nechal. Jednalo se o kajmanku supí středoamerickou (Chelydra serpentina rossignoni), která je někdy považována za samostatný druh.

One of the main attractions at the Reserve are the so-called suspension bridges.Přijeli jsme do regionu Sarapiqui. Odpoledne jsme navštívili soukromý tropický les Trimbina - malá rezervace s devíti kilometry tras procházejícími skrze hustý porost původního tropického deštného pralesa. Rezervaci založil Američan Robert Huntaz v roce 1960. Žije zde 54 % všech ptáků Kostariky. Jednou z hlavních atrakcí rezervace je systém tzv. visutých mostů. The first one, with a length of 262m, is considered to be one of the longest in Costa Rica and has an average height of 22m. První z nich, s délkou 262 metrů, je považován za jeden z nejdelších v Kostarice a má průměrnou výšku 22 metrů. This bridge allows you to cross the Sarapiqui River, pass over or visit the island and then reach the other side of the river where the main area of the Reserve is locateTento most umožňuje překročit řeku Sarapiqui, navštívit ostrov, a pak se dostat na druhou stranu řeky, kde se nachází hlavní oblast rezervace.The second bridge is situated within the primary forest and is called the "Canopy Bridge", since it offers a view from the canopy of the forest. Druhý most se nachází v hlavním prostoru lesa a je nazýván "Canopy Bridge", neboť nabízí pohled z baldachýnu lesa.This bridge is 110m long and maximum 35m high. Tento most je 110 metrů dlouhý a v nejvyšším místě měří 35 metrů. Už u vchodu do rezervace cvakaly naše fotoaparáty. Na stromě seděly aratingy aztécké, tiriki tovi a u plotu se plazil zjevně nažraný hroznýš. Jednalo se o aratingu aztéckého středoamerického (Aratinga nana astec), který se liší od nominátní formy tmavým zobákem a tmavým čárkováním na hrudi. U vstupu do rezervace jsme si připlatili přednášku a ochutnávku kakaa. To jsme ale neměli dělat. Ze slibované 20-ti minutové přednášky byla nakonec více jak hodina. Přestože přednáška a ochutnávka byly zajímavé, čeho je moc toho je příliš. Na nejdelším visutém mostě přes řeku Sarapiqui jsme pozorovali vydry, vodní želvy a taky dva druhy tukanů a jeden druh arasari. Celkově byla ale tato rezervace určena spíše americkým rodinkám s dětmi. Chodníky byly dlážděny betonovými dlaždicemi, a tak jsme si připadali spíše jako v nějakém městském parku. Část parku je dokonce zpřístupněna vozíčkářům. Večer jsme přijeli do ekolodge u řeky Sarapiqui. Ubytování bylo velmi pěkné a uprostřed mezi bungalovy bylo krmítko, kde se slétali tangary, vlhovci a kolibříci. Na okolních stromech jsme pozorovali amazoňany žlutolící a kukačky. Večer jsme pozorovali noční život na břehu řeky, ovšem množství komárů nám procházku znepříjemňovalo. Viděli a slyšeli jsme množství žabek, ropuchy obrovské hlídali přímo před našimi pokoji. V noci mě budily vačice, které vytrvale lozily po střeše. Dále jsme měli možnost vidět kukačku veverčí (Piaya cayana), leskovce neotropického (Galbula ruficauda) a střízlíka kroužkovaného (Campylorhynchus zonatus).

Další den ráno jsme pozorovali ptáky u řeky. Viděli jsme množství tukanů, kolibříků, tangar a opět amazoňany žlutolící. Poprvé jsme pozorovali menší hnědé guany čečalaky obecné (Ortalis vetula), kteří pobíhali mezi rákosím na břehu řeky. Přejeli jsme k rezervaci Selva. Je to dokonale vybavená výzkumná stanice a centrum ekoturistiky vzdálené 80 km na sever od San José a 4 km na jihozápad od Puerta Viejo de Sarapiquí. Stanice je rovněž dobrým místem pro pozorování ptáků. Vyskytují se zde více jak čtyři stovky druhů stálého i migrujícího ptactva. Stejně tak se zde vyskytuje i velký počet dřevin, asi 450 druhů, a 113 druhů savců, včetně mravenečníka, nosála „koati“ a opic. Výzkumem se zde zabývají přední biologové z celého světa a předmět studia je vskutku rozsáhlý. Tropický deštný les pokrývající severní část národního parku Braulio Carrillo utváří přírodní laboratoř a studijní zázemí doplňují přednáškové síně a ubytovny pro vědce a studenty. V době naší návštěvy zde pobývali zejména studenti z USA a Kanady. Lesní porost v La Selvě zahrnuje původní prales, pokrývající šedesát procent celkové plochy rezervace, opuštěné plantáže, pastviny a křoviny, protkané rozsáhlou sítí přibližně 25 tras, lišících se svojí délkou, od krátkých až po delší přesahující 5 km, která dohromady měří téměř 60 km. Většina tras je ve velmi dobrém stavu a je dobře značená. Samostatně mohou trasami procházet jen turisté ubytování v komplexu; jednodenní výletníci si musejí zaplatit prohlídky s průvodcem. Hlavní trasy procházejí částí La Selvy, která tvoří ekologickou rezervaci rozkládající se v blízkosti břehu Río Puerto Viejo. Tyto trasy se rozbíhají od výzkumné stanice a vedou skrze hustý původní tropický deštný les, jímž je kraj Sarapiquí proslaven. Ujal se nás mladý průvodce, který nás zaujal už při představování. Uvědomělí rodiče mu totiž dali jméno Lenin. Jméno nám sympatické moc nebylo, průvodce ale ano. První nás provedl po sekundárním lese, kde jsme pozorovali krásné trogony Masénovi (Trogon massena), tukany žlutoprsté (Ramphastos sulfuratus), tukany hnědohřbeté (Ramphastos swainsonii) a arassari obojkové (Pteroglossus torquatus). Poté jsme přešli do primárního pralesa.

Zajímavé bylo pozorovat zelenou užovku, která polykala samičku tangary zpěvné. Jednalo se o stromovou užovku rodu Oxybelis. Nevěřili jsme, že se do její štíhlé tlamičky vůbec vejde, ale za cca 10 min byla tangara celá uvnitř. V primárním lese jsme viděli aguty, lenochody, chápany, pekary a další. Taky jsme viděli  prudce jedovatého křovináře Bothriechis schlegeli. Ten je barevně velmi variabilní, my jsme viděli svítivě žlutou formu. Had spal asi metr od cesty, kde procházeli turisté a byl dokonce vyznačen výstražnou cedulkou?! Z mostu jsme pozorovali vydry a množství ptáků. Nejvzácnější pták, kterého jsme zde viděli (a později ho už nepozorovali), byla kotinga purpurohrdlá (Querula purpurata). Po obědě jsme pozorovali bazilišky a holoubky poblíž jídelny. Celkový dojem z La Selvy byl opět rozpačitý. Jedná se spíše o studijní prostor, než o klasickou rezervaci. Ptáci, kteří jsou jakýmisi symboly celé oblasti, arami zelenými, jsme se tu vůbec nesetkali. Jsou vyobrazeni na plakátech, píše se o nich v průvodcích, lákají na ně turisty. Podle našich průvodců- ornitologů je skutečné pozorování těchto ptáků v obou navštívených rezervacích raritou. Z oblasti po vykácení souvislého pralesa prakticky vymizeli. Potom jsme vyrazili směrem na sever do oblasti „Zona Norte“. Cesta se začala hodně měnit. Skončily asfaltové silnice, ubylo vesnic a městeček a přibývalo nedotčených ploch. Dostali jsme se až k řece San Juan, přímo k hranici s Nicaraguou. Nad hlavami nám kroužili kondoři a mezi nimi i nejpestřejší ze všech kondorů – kondor královský. Dorazili jsme do cíle. Laguna del Lagarto Lodge  se rozkládá na rozloze 1250 akrů. Tento ekologický komplex je domovem pro neuvěřitelně rozmanitou škálu stromů, rostlin a zvířat. Nabízí ty nejlepší podmínky pro pozorování ptactva. Po ubytování jsme vyrazili k jezerům. Cestou jsme pozorovali amazoňany žlutolící, amazónky běločelé a arakangy. S Kostasem jsem nasedl na loďku, s kterou jsme pádlovali po jezeře. Nikomu jinému se nechtělo. Pozorovali jsme nejenom přelétající ptáky, ale s přibývajícím večerem i rybožravé netopýry při lovu. Na večeři jsme se vrátili prakticky po tmě. Správce ekolodge nám sliboval, že uvidíme ary zelené a patrně taky amazonky hnědohlavé. Po zkušenostech ze Selvy a dalších míst, kde nám „ambiguáče“ také slibovali, jsme mu moc nevěřili a smáli jsme se tomu.  Vždyť jsme dosud z ary zelené neviděli ani brko. Po setmění k nám přišel kajmaní muž. Chlapík svým zjevem připomínal přerostlého vodníka Česílka. Stále se smál, až tím připomínal vysmáté marijánkové týpky z Jamajky. Vzal si do igelitky pár kousků masa a zavedl nás k jezerům. Tam začal volat kajmany jménem?! My jsme ani nepředpokládali, že zde kajmani mohou žít. Nakonec se opravdu z černé hladiny jezera vynořilo několik kajmanů a ti si přišli ke svému „tátovi“ na svačinku. Jeden přišel až tak blízko, že to jedna dáma nevydržela a pohladila ho po ocásku (no ženská...). Po krmení ještě mužíček odskočil do křoví a přinesl nám ukázat nádherného štíhlého hádka. Ta „štíhlovka“  imantodes velkohlavý (Imantodes cenchoa) loví v noci drobné spící anolise a gekony.

Ráno jsme si přivstali, abychom mohli pozorovat ptáky přilétající k pozorovatelně. Přiletěli i ti, které jsme si v koutku duše přáli ze všeho nejvíc – amazonci hnědohlaví. Moc se ale nezdrželi, protože dost pršelo. (Později se ale naštěstí několikrát vrátili). Přiletěli také tukani a největší vlhovci obrovští (Psarocolium montezuma). Tento největší vlhovec dorůstá až 50 cm. Živí se zejména plody a bezobratlými živočichy. Hnízdí v koloniích na izolovaných stromech. Jeho bublavé volání se rozléhalo krajinou.

Amazónek hnědohlavý (Pionopsitta haematotis) (Sclater and Salvin 1860). Typickými znaky pro něj jsou hnědá hlava s bílým kroužkem kolem oka a červenou skvrnou za uchem. Běžně se vyskytuje ve vlhkých nížinách a ve středních výškách, až do 1 500 m. Potravu hledá ve větvích stromů a na okrajích pralesa. Létá rychle a tvrdě mává křídly. Má pronikavé volání. Nominátní forma, kterou jsme pozorovali se vyskytuje od jižního Mexika až po západní Panamu. V Kostarice se vyskytuje v širokém pásmu podél nikaragujské hranice a podél karibského pobřeží. Druhá populace žije na jihu při hranici s Panamou a na pacifickém pobřeží. Tyto dvě populace jsou odděleny pohořím Talamanca a pásmem sopek. Mimo období rozmnožování žije v menších hejnech do 20 ptáků. V období rozmnožování se rozdělují po párech. Jsou to velmi tiší ptáci, kteří se chovají velmi nenápadně. Pokud ho něco vyruší, neodlétá, ale snaží se ztratit v porostu, k čemuž mu napomáhá jeho zbarvení. Proto jsou jeho pozorování vzácná a lze je vidět pouze při přeletu k hnízdu nebo nocovišti. Občas je lze pozorovat při krmení, často ve společnosti jiných ptáků. Živí se zejména ovocem a bobulovinami v korunách stromů. Vzácně slétá na pole a plantáže. Hnízdí na vysokých stromech. V minulosti proběhlo několik pokusů o jeho chov v zajetí. Bohužel ptáci nikdy v zajetí nepřežili víc jak 12 měsíců a problém jeho chovu v zajetí nebyl nikdy vyřešen. Dnes díky zákazu dovozů není ani naděje na jeho další chov. Hejno, které přilétalo k naší ekolodge mělo kolem 12 ptáků. Chovali se velmi ostražitě a po přilétnutí tukanů nebo vlhovců obrovských odletěli zpět do pralesa. Za letu odkryli červené skvrny na bázi spodní strany křídel.

Po snídani jsme náležitě vybaveni vyrazili do pralesa. I přes déšť jsme opět pozorovali amazoňany, amazonky, chápany a vřešťany a taky několik druhů žab. Nakonec nad námi přelétl symbol celé oblasti a nejvzácnější zdejší pták – ara zelená (Ara ambigua). Šli jsme na oběd. Odpoledne jsme se vypravili s naším průvodcem a poté jsme se vrátili na místo, kde jsme ráno viděli aru. Prošli jsme pralesem a pozorovali vřešťany, malpy a viděli jsme několik amazonků bělohlavých. Nad hlavami nám prolétalo množství amazoňanů žlutolících. Viděli jsme množství vyvrácených obrovských stromů. Způsobil to hurikán, který pustošil tuto krajinu v loňském roce. Bohužel padlo velké množství stromů, v kterých hnízdily právě ary zelené. Po další hodině chůze jsme vyšli z pralesa na pastvinu, z které se ozýval křik ar. Až teprve tady jsme je mohli pozorovat v celé kráse. Jeden pár okupoval dutinu v obrovském mohykánu v údolíčku, jehož výšku odhaduji na 50 metrů. Ary se nenechaly nijak rušit naší přítomností. Na jiném stromě, který byl na kopci, bylo 5 kusů ar arakang. Ty ovšem když nás spatřily, tak s mohutným křikem odletěly. Nad hlavami nám prolétly další dvojice ar zelených. Těžko říct, jestli to byli různí ptáci nebo pořád ti stejní. Pozorovaná pára prozkoumávala dutinu v nejsilnější boční větvi stromu. K našemu velkému překvapení přilétla ještě jedna pára ar, která přistála na opačné straně stromu a prohlížela si dutinu, která se zde nacházela. Podle slov našeho průvodce je v Kostarice  možno pozorovat přibližně 200 kusů ar zelených, ovšem z toho pouho pouhých 25 hnízdících párů. Ostatní jsou buď mláďata nebo ptáci, kteří nemají možnost hnízdit kvůli nedostatku hnízdních dutin. Z tohoto důvodu se tito velmi teritoriální ptáci snaží hnízdit i  v těsné blízkosti na jednom stromě. Zdejší populace ar je migrující, v Kostarice se objevuje koncem listopadu a po vyhnízdění cca v dubnu odlétají zpátky do Nicaraguy, kde tráví zbytek roku. Jejich hnízdění silně ovlivňuje vegetační cyklus stromu, na kterém je jejich populace závislá. Jedná se o strom Dipteryx panamensis z čeledi bobovitých, který zde nazývají Almendro Amarillo, tedy žluté mandle. Tento strom je endemický v jižní Nicaraguy, Kostarice, Panamě a Kolumbii, kde roste v nížinách Atlantiku. Jedná se o vysoký rozložitý strom s výškou až 50 metrů. Je jedním z nejpůsobivějších stromů zdejšího pralesa. Dřevo je velmi tvrdé, takže odolává termitům. Do nedávné doby rostl poměrně hojně ve výškách 20 až 1 300 m nad mořem, v oblastech, kde roční úhrn srážek je více jak 3 500 mm a teploty mezi 24 a 30°C. Roste velmi pomalu na pasekách nebo krajích pralesa. Začíná kvést ve stáří asi 12 let, plody váží 18 – 26 g a připomínají velkou mandli. Květy kvetou jeden den a otevírají se těsně po východu Slunce. Opyluje je nejméně 13 druhů včel. Na šíření semen se podílí především kaloni a na zemi aguti, kteří semena roznáší po lese. Na jednom stromě žije až 1 000 různých živočichů a rostlin. Na jeho plodech je závislých 60 druhů zvířat. Žluté mandle tvoří v období hnízdění ar zelených až 60 % jejich stravy a stimulují je k hnízdění. Jeho dřevo je extrémně tvrdé a je těžší jak voda. Dříve ho to chránilo, protože byl příliš tvrdý pro pily. Díky novým materiálům a technologiím se začal těžit ke konci minulého století. Tam, kde zmizely tyto stromy, zmizely i ary zelené. V Kostarice je od roku 2008 chráněn, zejména v souvislosti s ochranou ar zelených. Existuje i program na výsadbu těchto stromů „COTERC“.  

V lese jsme pozorovali také guany chocholaté (Penelope purpurascens), nosály a spoustu dalších zvířat. Večer přiletělo na krmítko hejno nádherně vybarveným tirik tovi a také modrý květomil černohlavý (Chlorophanes spiza), který připomíná africké medosavky, ale patří k tangarám. Tiriki tovi nás překvapili svým zbarvením, které bylo jiné, než u ptáků chovaných v Evropě. V Evropě držení ptáci patří totiž k poddruhu tirika tovi jižní (Brotogeris jugularis exsul), kteří se vyskytují ve Venezuele a Kolumbii. Zde žije nominátní poddruh tirika tovi severní (Brotogeris jugularis jugularis), který se liší zejména modrým zbarvením. Dospělí jedinci mají modrá záda, modré letky a svrchní stranu ocasu. Mají modrozelený kostřec a hlavu i břicho se silným modrým nádechem. Tyto modré znaky ale postrádali mladí ptáci. Tiriki tovi jsou nejrozšířenějšími papoušky Kostariky. Kromě vysokých hor žijí na celém území. Angličané jim říkají oranžobradý papoušek podle typické skvrny pod zobákem. Za letu se ukázala žlutá spodní strana křídel. Dále jsme viděli kardinály černočapkové (Altator atriceps), tangary zpěvné (Ramphocelus passerinii), vlhovce baltimorské (Icterus galbula), květomily černohlavé (Chlorophanes spiza) a kolibříky rezovocasé (Amazilia tzacatl). Stejně jako na jiných místech zde byli velmi hojné tangary modré (Thraupis episcopus). Je to vůbec nejrozšířenější druh tangar. Vyskytuje se po celé Střední Americe a větší části Jižní Ameriky. Pro část naší výpravy to byly „staří známí“ z minulých výprav do Peru.

Ráno jsme opět pozorovali ptáky na pozorovatelně, přilétli amazónci hnědohlaví, ty pak vystřídalo hejno drzých arassari obojkových (Pteroglossus torquatus). Rezervace na nás udělala úžasný dojem, je to vynikající místo pro pozorování ptáků, včetně nejvzácnějších papoušků. Odjeli jsme odsud směrem na jih do oblasti sopek.